... the Pool

Celá naše sestava byla přidělena na bazén známý jako Fall Creek 1. Tato vodní plocha je dětský sen a plavčíkova noční můra. Návštěvníci českých koupáků prosím držte si čelisti, ale na jednom bazénovém komplexu (1 dětský bazén, brouzdaliště, plavecký bazén s hloubkou 160 cm a tobogán) zároveň slouží všeho všudy 9-10 plavčíků. Z toho jich 5 aktivně sleduje vodu a koriguje případné nepřístojnosti, jeden trůní u hlavní brány, další kontroluje chod tobogánu, 1 pauzíruje a zbylí uklízejí a konají podřadné práce. Pozice se ve 20 minutových intervalech pravidelně mění, na což (a k tomu i na všelicos jiného) dohlíží 11. člen teamu - Pool Manager.

..... o 2 měsíce později......
Začala škola, pubescenty už nebavilo hvízdat na děcka a pebescentky už nachytali dostatek bronzu a tak se stalo, že nás na bazénu neslouží 11 ale 6. A jakže se to dělá? S Pool Managerem na tobogánu rotuje zbylých 5 chudáků jako kuřata na rožni. Ale nestěžujeme si (nahlas). Ono by to totiž legálně šlo utnou ještě o jednoho z nás, což v praxi znamená strávit 10 nekonečných hodin sedíce na jediném stanovišti. A to by si nikdo (tedy kromě jednoho šťastlivce na bráně) nepřál.

Fall Creek 1

Každou hodinu je na 10 minut vyhlášen 'Safety Break', v rámci kteréhož se všichni přítomní musí neprodleně přemístit na pevninu. Pohled na půltucet plavčíků, kteří sledují prázdnou vodní plochu je dosti nevšední.

Nejlákavější a nejnebezbečnější atrakce
(Slovy Báry F. 'Nelez na hlavu, nelez na vocas! Já se tady můžu upískat, pitomá velryba!')

 Největšími grázly jsou bezesporu tatínkové, kteří své sotva plavoucí ratolesti vyhazují trojitým axlem nazad do vody. Pokud se v jednom bazénu vyskytne víc než jeden takový otec, pravděpodobně ve snaze chránit své teritorium většinou započne souboj v duchu 'kdo své dítě dohodí výš a dál' a lifeguard na standu si pak příjde jako rozhodčí v akrobatické soutěži.

Menšími lotry, avšak stále v kategorii 'životu nebezpečné' se nacházejí dědečkové, kteří své vnoučky a vnučky učí plavat jako za starých časů - pomocí pudu sebezáchovy. Doplavou pak s nic netušícím batolátkem doprostřed bazénu a tam jej lstivě zanechají a urychleně se vzdálí se slovy 'Swim!'.

To je klídek, když v té vodě nikdo není

Za desítky hodin strávených na standu, pozorujíce rozličné plavecké styly jsme zjistili následující: motto všech rodičů se z "naučit své děti plavat" během let proměnilo v "naučit své děti jak se neutopit".

Skákání šipky do 30cm se nedoporučuje. 

... Houston

První den v Houstonu lze poměrně přesně vyjádřit slovem 'šok'. První těžkou ránu nám zasadilo počasí. Vedro. Strašný, strašný vedro. Houston je v podstatě největší sauna na světě.

Cestou pro zavazadla jsme se zvesela bavily po našem, když k nám přistoupil pán ve středních letech s úsměvem na rtech. 'Where are you, guys from?' Nadšeně jsme mu povyprávěly o svém poslání v Houstonu a on se nám na oplátku svěřil, že, ač není místní, chystá se jít v pátek na jeden koncert a jestli prý chceme, dá nás na guest list a můžeme se taky stavit. Pán se jmenoval Steve a jeho rodina vlastní jednu takovou firmu tady v USA. Nakonec se ukázalo, že jeho celé jméno je Steve van Doren, firma nese název Vans Inc. a koncert nebyl ničím jiným než Vans Warped Tour. Hádám, že mu byl sympatický náš vyrovnaný a klidný přístup, když totiž zmínil jméno 'Vans', Bára F. nehla brvou, neboť myšlenkami řešící jak se dostaneme z letiště předpokládala, že jeho rodina prodává dodávky.
Z pracovních a geografických důvodů jsme na Warped Tour nakonec nezavítali, ale na Stevovu počest si koupíme alespoň boty.
(update: Big Bára už svou povinnost hrdě splnila)

Houston se nám začínal líbit, ale nebyl čas na bratříčkování se s multimilionářem. Místo toho jsme nasedly na první taxi a nechaly se odvést do kanceláře našeho zaměstnavatele.
Nutné dodat, že i když vzdálenost činila asi 36 mil, platily jsme přibližně stejnou sumu, jako když se Praze necháte odvést z Karláku na Náplavku.

U zaměstnavatele na nás čekalo pár dalších papírů k podepsání, video o bezpečnosti práce, zkouška uniformy, výběr barvičky na píšťalku (Bára F. - žlutá; Bára K. - zelená; Míša - fialová) a už jsme se vezly na bazén. Byly jsme tak doslova hozeny do vody, neboť jsme musely projít vstupními testy, prokazujícímy naše plavecké a záchranářské dovednosti.
Téměř dva dny v letadle a několik hodin bez jídla a bylo s podivem že jsme se vůbec zvládly převléknout do plavek. Původně jsme považovaly zkoušku za formalitku, ale poté co se nás více než jeden z přihlížejících zeptal 'Did ya'll pass?' začaly jsme být rády, že můžeme odpovědět ano.

Lifeguard Instructor, který nás provázel po celou dobu (a jehož jméno si nepamatujeme :() nás pak odvezl k nejbližší restauraci, tedy Chili's. Tak jsme se poprvé dozvěděly o Houstonu něco nového a sice, že se jedná o město jídla. Ať si ujíždíte na jakékoli kuchyni, najdete ji tady, bylo nám řečeno. Navíc, dáno polohou, obzvláště se zde daří kuchyni mexické. Daly jsme si tedy za úkol prozkoumat pravdivost tohoto tvrzení a od té doby jej poctivě podrobujeme testování.

Předkrm v Chili's - guacamole, tostada chips a salsa.

Tacos, quesadilla, frijoles negros, arros, queso salad, mimo snímek sweet potato fries.

Po lehčí večeři jsme se vydaly na nákup do místního Walmartu, do cesty se nám ale bohužel postavila čtyřproudá silnice a tak přispěchala na pomoc naše spasitelka Molly. Náš první nákup probíhal krajně hekticky a v duchu 'berem co vypadá aspoň trochu povědomě'.
Učinily jsme ale několik překvapivých závěrů: 1) čím zdravější, tím levnější - naše spíž tak přetéká celozrnnými těstovinami a hnědou rýží, 2) čím větší tím levnější - 3,6 litru mléka v lednici mluví za vše, 3) bílý jogurt není na jídlo ale na vaření, 4) všechno má svůj regál, popřípadě celou uličku.

Dalším Walmartovým dobrodružstvím pravděpodobně věnujeme celý příspěvek.

... New York

Naše první kroky na novém kontinentu vedly naprosto neromanticky na imigrační, tedy do fronty, na jejímž konci seděl úředník v jehož rukou se na krátkou chvíli ocitly naše osudy. I tady se totiž rozhoduje, jestli si vás ve Státech nechají, respektive vás tam vůbec pustí. Ke své smůle, jsem v dokumentu, který nesl označení 'naprosto, ale naprosto nejdůležitější' udělala chybu v datu narození, což se ukázalo jako nezvratný proces. Nastoupila jsem tak před imigračního oficíra se srdcem v krku a dopisem vysvětlujícím že nejsem podvodník ale lemp.

Kontrola otisků, letmý pohled do pasu, pár razítek, nějaký ten vtip o Texasu a bylo po všem. Brzy za mnou byly do země vpuštěny i Bára s Bárou a už jsme si to mazaly pro kufry, které jsme od Prahy neviděly. Se zavazadly jsme se seřadily do další fronty, kde jsme byly zkontrolovány dalšími pověřenými osobami, které se sice tvářily daleko přísněji, ale ani tak na nás neshledaly nic podezřelého (a to i přesto, že Bára K. na dotaz 'Nemáš ráda New York?' odpověděla bez váhání 'Ne'). Od této chvíle jsme byli platnými návštěvníky v USA.

Vlajka nad terminálem 1.

Původní nadšení se lehce zkalilo, když jsme zjistily, že letiště JFK je sice jedno z největších, ale zároveň i jedno z nejméně vybavených co se přenocování a obecného povalování týče. Do vnitrostátního letu nám zbývalo dobrých 17 hodin a počet restaurací a kaváren byl menší než počet terminálů.

Jedna z mála zábav na JFK je vlak přejíždějící mezi terminály.

We <3 NY, ale letiště nic moc. 

Na večer jsme zakempovaly v jednom z menších, a méně rušných terminálů, kde jsme jedna podruhé v různých nepřirozených polohách propadaly spánku. Nejlépe si pak vedla Bára K., která prokázala schopnost usnout kdykoliv, kdekoliv. Po několik hodinách jsme se vzdaly snahy vypadat nenápadně a naprosto otevřeně si ustaly na zemi. Jeden ze strážníků nás pak ujistil, že 'He doesn't give a shit' kde si lehneme. Kolem páté ráno nám, i ostatním podobně polehávajícím, ochranka zazvonila budíček a tak jsme se doploužily do fronty a vyčkávaly na check-in. V bezcelní zóně jsme si dopřály první americké Starbucks coffee a Jamba Juice Smoothie. V tu chvíli jsme ještě nevěděly, že se na poměrně dlouhou jedná o poslední jídlo ke kterému se dostaneme.

Na JFK jsme nabrali asi hodinové zpoždění a tak jsme kolem 9 hodiny ranní vzlétli z deštivého New Yorku vstříc rozhicovanému Texasu.

Fronty jsou na letištích všudypřítomné.

Cestou na jih se začíná vyjasňovat.

První pohled na Houston.

... an airport

Czech-us za vás zařídí hodně, ale ubytování a letenky jsme si holt museli zařídit sami.

V rámci programu jsme dostali možnost zvolit si zaměstnavatele dle vlastního výběru. My, neznajíce přepočet stupňů fahrenheitů na celsia jsme si vybraly GHMP, tedy společnost sídlící v Houstonu, v Texasu.

Tato společnost má mnoho předností, ale ubytování na rozdíl od mnohých jiných nezajišťuje.
Snad každý kdo kdy hledal byt si dozajista vzpomíná, jaká je to sranda. Nekonečné surfování na netu, porovnávání cen, vzdáleností, vybavení, naprosto mimozemská komunikace s makléři a majiteli - to a k tomu ještě přidejte fakt, že jsme se nacházely půl světa od kýžené lokality. Jinak řečeno, bylo to období, kdy jsme skoro litovaly, že jsme nezůstaly doma a nejely někam na Berounku.

Tady jsme!

Fall Creek

I přestože jsme spojily síly s dalšími dvěma děvčaty, Mariou a Martinou, které byly stejně jako my přiděleny do oblasti Fall Creek v severní části Houstonu, jsme odcházely s nepořízenou.
 A to hned z několika důvodů. Zaprvé jsme nemohly složit deposit - tedy zálohu, která má většinou podobu hotovosti a vyžaduje osobní doručení. Za další je Fall Creek poměrně movitá oblast, kde se pronájem pohybuje v takových částkách, které jsme si nemohly dovolit. Lichý počet naší skupiny se také ukázal jako nešťastný (ačkoliv podle všeho lze pravidlo 2lidé/pokoj různými způsoby ohnout :))

Poslední záchranou bylo přihlášení se na místní komunitní fórum, s prosbou o radu. První reakce byli rozpačité ('To jako musíme importovat plavčíky z jiných zemí?!'), ale následovala povzbuzující pozitivní vlna, v jejímž čele stála Molly, mladá maminka žijící v sousedství, která se nakonec stala naší paní domácí. (A po několika měsících můžu říct, že jsme si lepší ani nemohli přát).

Nákup letenky byla další zábavná část. Ono naplánovat si kudy povedou naše cesty, až v září oficiálně skončí 'work' a začne 'travel' bylo obzvlášť pro někoho jako my (rozumí se tím ten, kdo nemá plány ani na večeři), poměrně nevšední věc. Nakonec jsme rozhodly cestovat z Houstonu přes San Francisco do New Yorku (bílé místo v mapě mezi jednotlivými městy je stále v procesu projektování).

Cestu do USA jsme započaly v úterý 10. června v 6:50 na letišti Václava Havla v Praze. Mezipřistání v Bruselu jsme promodlily, když jsme v nekonečné frontě zjistily, že postrádáme jeden ze dvou dokumentů uvedených pod pokynem 'předložte'. Belgie byla naše poslední evropská zastávka a tak jsme si prošly krátkým bezpečnostním pohovorem, který měla na starosti malá energická úřednice s neobyčejným zájmem o naše zavadla - jestli nám balila maminka či jsme to zvládly samy, jestli někomu vezeme nějaký dárek, střelivo, bodné či sečné zbraně nebo cokoliv jiného, o čem by Spojené státy měly vědět. Na všechny otázky jsme s klidnou duší odpověděli záporně a nastoupily do letadla, které nás po 8 hodinovém letu a několika delikátních chodech vysadilo před branami NYC.

... Work & Travel program

V rámci zkouškové prokrastinace v podzimním semestru léta páně 2013, se naše plány vyjet do zahraničí v rámci programu Work&Travel začali nebezpečně konkretizovat. A nestačilo mnoho, jen letmý pohled na stránky agentury czech-us, registrace do systému, sem tam nějaký podpis a už jsme stáli seřazení v suchdolském bazénu ve snaze prokázat své plavecké schopnosti. Za doprovodu hesel jako 'nebudem dělat v mekáči' a 'chceme nějakou challange' jsme se rozhodli ve Státech vykonávat záslužné povolání bazénového plavčíka.

Upřímně přiznáváme, že kurz plavčíka nám dal zabrat. Začali jsme teoreticky - CPR, AED, EAP, PPE, MSDS, EMS - WTF! Nabyté znalosti jsme hned prakticky vyzkoušeli, na sobě, na kamarádech, na Ančách. Nandali jsme rukavice, nasadili resuscitační masky a naše self-efficacy nemělo hranic.

Bára sebevědomě provádí chest thrust.

Kurz trval celý víkend, přičemž dobrou polovinu jsme strávili po krk ve vodě. Zkoušeli jsme techniky vstupu do vody, záchrany ze všech možných úhlů a perspektiv a nezapomenutelným se stalo praktické cvičení 'topící se plavčíka bez tuby chytá' ve kterém nám naši instruktoři ukázali jaké je to topit se a být topen.
Každá z procedur nás měla vést k samostatnosti a ke schopnosti si poradit ve všech možných situacích. Na kurzu jsme si poprvé tak nějak skutečně uvědomili, že neseme odpovědnost za bezpečí návštěvníků bazénů. Byli jsme tak víc než vděční, za každou informaci, radu i historku, kterou nás vybavil team lektorů z czech-us.

Vstup do vody - compact jump.

Nedlouho po kurzu plavčíka jsme prošli ještě drsnější zkouškou. Strávili jsme hodiny nad svými computery ve snaze zdolat byrokratické překážky, které nám Spojené státy postavili do cesty. Na závěr jsme si střihli krátký pohovor na ambasádě a jelikož v nás USA nespatřili hrozbu, byla nám udělena víza.
Co si zabalit do batůžku, nám bylo vysvětleno na předodletové orientaci, opět pod taktovkou czech-us (pozn.: Bára K. asi nedávala pozor, protože si nepřivezla lautr nic :P).

Poděkování agentuře czech-us, hlavně pak Přemkovi Piskačovi a Lucce Strakové, si zaslouží samostatný odstavec. Ne jen na kurzu, ale i při všech ostatních příležitostech, byla s agenturou prvotřídní domluva a spolupráce.