Naše první kroky na novém kontinentu vedly naprosto neromanticky na imigrační, tedy do fronty, na jejímž konci seděl úředník v jehož rukou se na krátkou chvíli ocitly naše osudy. I tady se totiž rozhoduje, jestli si vás ve Státech nechají, respektive vás tam vůbec pustí. Ke své smůle, jsem v dokumentu, který nesl označení 'naprosto, ale naprosto nejdůležitější' udělala chybu v datu narození, což se ukázalo jako nezvratný proces. Nastoupila jsem tak před imigračního oficíra se srdcem v krku a dopisem vysvětlujícím že nejsem podvodník ale lemp.
Kontrola otisků, letmý pohled do pasu, pár razítek, nějaký ten vtip o Texasu a bylo po všem. Brzy za mnou byly do země vpuštěny i Bára s Bárou a už jsme si to mazaly pro kufry, které jsme od Prahy neviděly. Se zavazadly jsme se seřadily do další fronty, kde jsme byly zkontrolovány dalšími pověřenými osobami, které se sice tvářily daleko přísněji, ale ani tak na nás neshledaly nic podezřelého (a to i přesto, že Bára K. na dotaz 'Nemáš ráda New York?' odpověděla bez váhání 'Ne'). Od této chvíle jsme byli platnými návštěvníky v USA.
 |
| Vlajka nad terminálem 1. |
Původní nadšení se lehce zkalilo, když jsme zjistily, že letiště JFK je sice jedno z největších, ale zároveň i jedno z nejméně vybavených co se přenocování a obecného povalování týče. Do vnitrostátního letu nám zbývalo dobrých 17 hodin a počet restaurací a kaváren byl menší než počet terminálů.
 |
| Jedna z mála zábav na JFK je vlak přejíždějící mezi terminály. |
 |
| We <3 NY, ale letiště nic moc. |
Na večer jsme zakempovaly v jednom z menších, a méně rušných terminálů, kde jsme jedna podruhé v různých nepřirozených polohách propadaly spánku. Nejlépe si pak vedla Bára K., která prokázala schopnost usnout kdykoliv, kdekoliv. Po několik hodinách jsme se vzdaly snahy vypadat nenápadně a naprosto otevřeně si ustaly na zemi. Jeden ze strážníků nás pak ujistil, že 'He doesn't give a shit' kde si lehneme. Kolem páté ráno nám, i ostatním podobně polehávajícím, ochranka zazvonila budíček a tak jsme se doploužily do fronty a vyčkávaly na check-in. V bezcelní zóně jsme si dopřály první americké Starbucks coffee a Jamba Juice Smoothie. V tu chvíli jsme ještě nevěděly, že se na poměrně dlouhou jedná o poslední jídlo ke kterému se dostaneme.
Na JFK jsme nabrali asi hodinové zpoždění a tak jsme kolem 9 hodiny ranní vzlétli z deštivého New Yorku vstříc rozhicovanému Texasu.
 |
| Fronty jsou na letištích všudypřítomné. |
 |
| Cestou na jih se začíná vyjasňovat. |
 |
| První pohled na Houston. |
Žádné komentáře:
Okomentovat